Je libo trošku francouzské byrokracie? Aneb začátky erasmáka :o)

Slyšeli jste taky zlé jazyky tvrdit, že Francie je země byrokratů? Dlouho se mi tomu nechtělo věřit, lidé přeci tvrdí různé nesmysly! Ale ono stačí vyjet na erasmus a hned to člověk může na vlastní kůži zažít :o).

Opomiňme veškeré erasmácké vyřizování před příjezdem, to se totiž váže hlavně k české byrokracii, a přesuňme se přímo na místo činu - do Grenoblu, kam jsem přijela ve čtvrtek 13. září roku 2012 společně s Andrejkou, holčinou lektorství FJ.

Prvním nelehkým úkolem bylo najít správu kolejí, na kterou jsme podle pokynů zaslaných mailem měly dojít. Popravdě dokumenty jsme dostaly dva, v jednom se psalo, že máme jít rovnou na koleje, kde máme být ubytované, v tom druhém však pravý opak, že prý musíme jít prvně na správu kolejí...vybraly jsme si tedy radši to druhé. Jenže problém byl v tom, že nám nikdo nenapsal, kde se ta správa nachází. Takže co naplat, já i Andri jsme si vygooglily adresu...a až v Grenoblu jsme zjistily, že se jedná o různé adresy, a co hůř na úplně opačných koncích města. Nu, tak jsme sbalily naši horu zavazadel a vypravily se prvně na adresu, kterou jsem našla já, která se nenacházela tak daleko od nádraží. Když jsme se tam s pomocí místních lidí dovláčely, našly jsme jen univerzitní bufet :D. Tak jsme se vypravily zpět na nádraží, odkud jsme šalinou vyrazily na univerzitní kampus, kde tedy měla být ta správná správa. Dojedeme tam, mega dlouho to hledáme, a když tam dorazíme, tak nám řeknou, že my, Erasmáci, nejsme jejich problém :D. Ne že by třeba někam zavolali a řekli nám, kam tedy máme jít, to ne. Téměř zoufalé jsme se tedy vypravily na poslední možné místo, na mou kolej. A tam se nám konečně dostalo milého přivítání a mimochodem nám taky bylo řečeno, že jsme měly jít rovnou na koleje a že prý nejsme první, kdo bloudil. Kdo by to byl čekal? :D

Hned den nato, v pátek, jsme měli sraz s koordinátorem zahraničních studentů na IUFM, což je institut, kde se vzdělávájí budoucí učitelé mateřských a základních škol. Setkání začalo velmi příjemně, kávičkou a sušenčičkama :o). Bohužel toto příjemné posezení nám asi mělo pouze dodat energii na budoucí stresy ohledně zápisu přemětů a rozvrhů. V Grenoblu je totiž milion pět různých vysokých škol a univerzit, zatímco nám stačí fakulty :o). Každopádně my jako erasmáci si můžeme vybrat předměty kdekoliv, což skýtá mnohé možnosti! Jen kdyby nám něko vysvětlil, jak to třeba funguje se zápisem předmětů, bylo by to mnohem jednoušší. Kažopádně na Univerzitě Stendhal existuje obor Francouzština jako cizí jazyk, kde jsem si chtěla zapsat celou řadu předmětů, tak tedy přijdu na centrum zahraničních studií na Univerzitě Standhal a tam je mi řečeno, že prvně mám jít na předměty a zeptat se učitelů, jestli tam můžu chodit, když jsem z IUFM, a pak se teprve jít zapsat na CZS. Jenže když jsem to tak udělala, na prvním předmětu nás bylo tolik, že jsme se tam nemohli vejít, a učitel poslal řadu lidí pryč. Tedy lidí, kteří nebyli zapsaní na seznamu, který se nacházel na CZS, seznamu, o kterém nám nikdo neřekl a který existoval snad pro každý předmět pro erasmáky.

Mimochodem, aby člověk věděl, kdy a kde se jaký předmět učí, nestačilo kliknout párkrát na internetu jako v našem zlatém ISu, ale bylo třeba běžet na studijní a podívat se do papírových rozvrhů... Takže si spočítejte, když pětkrát změníte názor jako já, kolikrát je třeba tam utíkat? :D

Asi po 2 týdnech jsem si konečně vybrala předměty, vyplnila papírové formuláře na zápis a zdárně jsem ho odevzdala...hurá, jsem zapsaná! 

Zapomněla jsem zmínit, že Francie je země kartiček a front a bohužel jedna kartička je podmínkou pro získání další kartičky atd...takže jsem dlouho čekala na svoji studentskou kartičku, abych např. mohla chodit na obědy. Nu, neboť tady mají  na vše speciální kartičku, na jídlo, na sport, do knihovny, na kopírování, na slevy na dopravu...prostě zlatý ISIC :o).

V menze je to taky sranda, protože ve chvíli když si člověk vyřídí kartičku na jídlo, musí vystát další frontu, aby dal paní v okýnku penízky a ona mu za ně dala papírek s čísílkama, se kterým je třeba jít do další fronty, na jejímž konci pak člověk naťuká ta čísílka do přístroje, který mu připíše ten daný obnos na kartu...a s takto připravenou kartičkou člověk už může jít do poslední mega dlouhé fronty na vlastní jídlo....Poslední? Pardon, spletla jsem se! Totiž když z menzy odcházíte, tak je třeba ještě vystát frontu na vrácení táců :o).

Budete se asi divit nebo už únavou zívat, ale stále to není všechno. Další samostatnou kapitolou je zřízení bankovního účtu. Nejnáročnější je vybrat si banku! Já sem měla to štěstí, že spolubydlící od Andri, měla vynikající zkušenosti s LCL bankou, díky níž jsem ušetřila dost eur, které bych jinak musela platit za pojištění na odpovědnost za škodu a pojištění pokoje na kolejích...to jsou věci ve Francii nezbytné a nikdo Vám bohužel dopřeu neřekne, že jsou rozdíly mezi cenami. Že např. v jedné pojišťovně zaplatíte za obě 30 euro, zatímco v této bance jen eura dvě. Samotné vyřizování účtu je pak jen papírování, protože Francouzi asi neznají možnosti PC...by mě zajímalo, kde všechny ty složy skladují! :D 

Víte, jak je lehké zřídit si u nás mobil? Tady je to asi taky lehké, pokud si ovšem člověk neobjednává SIMku přes internet s tarifem, který se dá kdykoliv vypovědět. Jenže já jsem té ceně nemohla odolat, takže jsem prvně musela čekat, až mi dojde francouzská platební karta, neb ta česká jim byla málo. Karta samozřemě došla se zpožděním, takže tím se i objednávka SIMky zpozdila, až konečně nastal ten den, kdy se mi v poště objevila SIMka! Po 3 týdnech ve Francii konečně budu dostupná, říkala jsem si...jenže omyl! Když jsem se ji snažila na internetu aktivovat, tak mi to hlásilo, že číslo mojí objednávky neexistuje. Nu, zkoušela jsem tam volat, zavěsili mi, zkoušela jsem psát, neopovídali, kamarádce Francouzce řekli, že jí za chvíli zpět zavolají, neodpověděli...a když tam na druhý den volala znovu, řekli jí, že mi linku aktivují do dvou dnů...což se víceméně stalo...ale kolik nervů to stálo! 

Poslední velké vyřizování se týkalo CAF, aneb podpory na bydlení, na kterou má právo každý, kdo bydlí ve Francii, ať je zdejší nebo cizinec. To se mi líbí :o). Jenže vyřizování takové CAF není příliš jednoduché, bylo mi dokonce od některých erasmáků řečeno, že po nich furt chtěli nové a nové dokumenty, např. i rodný list přeložený do francouzštiny :o). Je ovšem zajímavé, že to nechtějí po každém...že vlastně vůbec nemají stejný metr...jeden dostane jako příspěvek tolik, druhý o trošku více a třetí čeká třeba půl roku, než dostane pár euro...To je tedy systém! :D

Co je na tom všem nejvtipnější je ovšem to, že ta byrokracie tu není jen pro chudáky cizince, ale i pro samotné Francouze, kteří si to moc dobře uvědomují, ale prostě s tím nic nenadělají.

Tuhle nám jeden učitel povídal o tom, jak mu v kampusu ukradli auto a jak to tedy musel jít nahlásit na policii. Vydal se tedy na policejní centrálu města Grenoble, tam mu ale po dvou hodinách čekání řekli, že  auto mu přeci ukradli na území přidružené vesnicice St Martin d'Heres, která má vlastní policii, takže musí jít tam. Chudák si sbalil saky paky a vydal se na dané místo, kde se ho po dalším dvouhodinovém čekání zeptali, na jakém přesně parkovišti mu to auto ukradli...a potom, co jim musel popsat i přesné místo na tom parkovišti, mu bylo řečeno, že to už není jejich starost, že to místo vedle ještě jo, ale to jeho auto stálo na území dalšího komisariátu...takže désolé :). 

Na závěr je ale třeba dodat, že i když ve Francii prostě vládne v administrativě chaos, nepřestanu se sem ráda vracet. Prostě stejně jako bageta, sýr a víno, Edith Piaf, neustálé stávky a svoboda, rovnost a bratrství, i byrokracie patří k francouzské kultuře, kterou prostě nelze nemilovat :o).