Jet na víkend s kamarády, bavit se, jíst a odpočívat, prostě se dobře mít? To je myšlenka organizace, kterou mám tu čest Vám tu trošku představit. Jmenuje se "A bras ouverts", tedy "Otevřená náruč", a věnuje se dětem a mládeži s různými typy postižení. Díky stovkám dobrovolníků na území celé Francie můžou vyjíždět tyto děti jednou za čas na víkendovky, aby mohly zažít něco nového a aby si i rodiče mohli trošku odpočinout :o).
Není třeba žádná formace, prostě jen dobrá vůle strávit víkend "jinak" a to samé umožnit i dětem. Vždy se vyjíždní ve dvojicích, takže každý dobrovolník má na starosti jedno dítě, se kterým zůstává po celou dobu víkendu...zároveň jsou však všichni jedna skupina, která společně nakupuje, vaří, jí, uklízí, hraje si,tancuje a prostě se baví.
Asociace má své pobočky v různých městech, bohužel však v Grenoblu zatím skupinka neexistuje, ačkoliv se o její vytvoření už několik dobrovolníků snaží. Minimálně vyjíždí na víkend 3 dvojice, maximálně dvojic 7, přičemž na každém víkendu je jeden z doprovázejících zároveň odpovědný za celý chod víkendu. Vyjíždí se roztomilým barevným devítimístným autíčkem zvaným "estafeta" do domečků a chatiček, které propůjčují organizaci dobrovolnické rodiny.
Můj první víkend jsem tedy strávila se skupinou z Lyonu, kam jsem dorazila v pátek večer. Po prohlídce nočního města, které se ani popsat nedá, jsem dorazila k jedné z dobrovolnic, která mě u sebe nechala přespat...a nejen to, pohostila mě výbornou fr. večeří i snídaní :o).
V sobotu ráno jsme se sešly všechny dobrovolnice...a aby se nám to nepletlo, všechna naše jména začínala na Mari: Marine, Marion, Marie-Alice a Marie. Děti nám to moc neulehčily, doprovázely jsme Maxima, Manon a bohudíky Viktora :o). Vzhledem k tomu, že Marie-Alice a já jsme na víkend jely poprvé, měli jsme s sebou navíc Marion, která nám pomáhala, kde bylo třeba :o).
Po ranní schůzce dobrovolnic se začali sjíždět rodiče s dětmi, a když jsme byli komplet, vyrazili jsme směrem na venkov, do vesničky Saint-Martin-en-Haut. Jako první nás po hodinové cestě čekaly nákupy, to byla sranda! :o) Každá dvojice dostala lísteček s potravinami, které bylo třeba koupit, a hned po vstupu do supermarketu se všechny skupinky rozutekly, resp. dobrovolníci vystartovali za prchajícími dětmi...nakonec jsme ale všechny zákazníky úspěšně pozdravili, potřásli jim pravicí nebo je opusinkovali, zaplatili a vydali se i s nákupem na chalupu.
To vám řeknu, tam byla zima! Jako první jsme museli zatopit v krbu, potom jsme začali rychle připravovat oběd...ještěže jsme naplánovali rychlou pizzu :o). Po obědě, jsme odpočívali, zahřívali se, četli si, tancovali, prohlíželi alba z předešlých víkendovek :o). Jen na procházku jsme jít nemohli, protože furt pršelo.
Mám pocit, že sotva, co jsme doobědvali, byl čas připravovat večeři, na kterou jsme měli těstovinky s omáčkou. A nesmím opomentou zmínit, že jsme večer slavili dvacáté narozeniny Maxima a společně baštili výborný narozeninový dort. Jelikož v celém baráku byla neskutečně skutečná zima, vybodli jsme se na hygienu a děti dali spát jen po čištění zubů...jaký víkend by mohl být lepší? ;-)
Společně s dobrovolnicemi jsme pak seděly u krbu a povídaly o prožitých událostech, po krátké modlitbě jsme se pak i my vydaly na kutě.
V neděli ráno, po výborné snídani a celkem vydatném spánku (spaly jsme o hodinku více), jsme vyrazili do místního kostelíčka, který nás překvapil nejen svojí milou atmosférou, ale hlavně příjemnou teplotou :o). Po mši jsme se vypravili estafetou zpět do chatky, kde jsme se dali do kuchaření...na oběd byli fazolky a rybí prsty...zajímavá kombinace, že? :o)
Po obídku jsme se vypravili na krátkou procházku, neboť venku tak fičelo a mrzlo, že déle jak 20 minut jsme tam strávit nemohli...
Nu, a kolem půl páté jsme se vypravili zpět do Lyonu, kam jsme dorazili o trošku dřív...což tedy nebylo moc ideální...Maxim si sedl před auto na zem a křičel a křičel, než si ty svoje rodiče vykřičel :o).
Poté, co si všichni rodiče své potomky vyzvedli a vyzvěděli, jak víkendovka proběhla, jsme se vypravily, my dobrovolnice, na teplý čaj, u kterého jsme si chvíli povídaly o zážitcích a pocitech z víkendu.
Tak tak jsem pak stihla jeden z posledních vlaků zpět do Grenoblu...uf, byla to honička :o). A jaké překvapení mě tam čekalo? Třicet centimetrů bílého poprašku, sněhodéšt, úplně zasněžené kolo, nefungující městská doprava a vtipná cesta na kole po kolejích od šaliny...zkrátka a dobře, o dobrodružství nikdy není nouze!
Krááááásné! Jak staré byly vaše dětičky? To je luxus jeden na jednoho :-). U nás ta převaha dětí nad učiteli vyhovuje jen jednomu našemu miláčkovi, který tak zjišťuje, že není středobodem světa a už si vyhraje i 5 - 7 minut sám ;-). A máte pořád sníh? Tady byl taky jednou ráno, ale do odpoledne to roztálo a jinak nic;-).
Že? Já jsem z té myšlenky taky celá unešená :o)... "Děti" jsou většinou ve věku od 6 do 30 let....ty naše měly 15,19 a 20...a za 2 týdny jedu opět, tak už se moc těším :o). Jinak snížek nám už roztál, jen na horách stále zůstává, a to je pak krásná podívaná :o). A jak je v Brníčku?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.